Špatně

? Už si ani nedokážu vzpomenout na probuzení s úsměvem na tváři. S pocitem, že vše co dělám, jak se chovám, jak se dějí události kolem mě, že je to tak správné. Nejsem žádný svatoušek, pár hloupostí jsem ve svém životě udělal, ale myslím, že to nebylo nic tak vážného. Ale poslední roky jsem prostě ztratil chuť cokoli změnit, udělat, prostě žít. Ani nevím, co to ten život je.

Jako dítě vnímáte spousty věcí jinak, učíte se všemu na co narazíte, co vám kdo řekne a vy mu ještě věříte, protože jste ve vývinu. Ale v dospělosti zjistíte, že to byla pouze iluze, jenž vás měla přichystat na krutý svět, plný bezpáteřních a bezcharakterních lidí, jenž vás budou jen využívat ve svůj prospěch. Tedy pouze tehdy, pokud jim nebudete vy sám. Já nejsem. Jsem jeden z té většiny, kteří dělají na ty druhé nebo pro ty druhé, jen aby měl co do huby, měl kde složit hlavu a neumrznul někde pod mostem. Systém setrvačnosti. Někde to rozjeli a ono to pořád jede. Ale jak dlouho? Spát, vstávat, makat, zaplatit, odpočinout, pobavit se, odpočinout, vstát, makat....atd. Přírodu jako bychom už ani nevnímali. Stresy, honba za něčím, co nám kdysi někdo nabulíkoval že je to nutností, abychom se cítili dobře. Přitom podvědomě víme, vím, že je na tom něco špatně. Že ne všechno, co nám kdysi někdo řekl, co je nám denně na očích a soustavně to do nás všechno hustí ze všech stran, je opravdu tak dobré, tak dobře. Čím jsem starší, tím víc mi nevadí, že nemám to a tamto. Smiřuji se s vědomím, že jsem neuspěl v tomto šíleném světě, v konkurenci, že jsem zklamal jako člověk v této společnosti.

Kdyby mi někdo před narozením dal vybrat mezi tímto světem nebo hlubokým spánkem a neznalostí, vybral bych si spánek. Asi. Ne, kecám. Vybral bych si tento svět a risknul bych. Ale proč? Proč, když už vlastně po 30 letech nežiju? Nevím. Asi jen proto, abych to zkusil. Třeba bych si věřil stejně, jako na mém skutečném začátku. Ale kdyby mi dnes někdo dal vybrat mezi věčným spánkem a dalším životem, vybral bych si asi opravdu ten spánek. Myslím, že tentokrát bych se moc nerozmýšlel. Jsem už totiž unavený z toho všeho kolem. Je to jako by mě každý den mlátili po hlavě palicí, cpali do mě nějaké další příkazy jak do PC, úkolovali mě jako nějakého podřadného člena společnosti, která je už mimochodem mimo mísu. Už potřebuji vypnout. Restartovat. Odpojit. Jsem třicátník, ale cítím se na sedmdesát. Vím, je to smutný. Ale smutnější je to, že jsem ztratil už tu chuť a touhu. Když jsem byl malý, svět byl jednodušší. Nevnímáte spousty věcí, zabýváte se jen těmi, co mládí dělá mládím. A naopak. V dospělosti vnímáte to, co z vás dělá dospěláka. Ponořit se do dětství i v tomto věku je těžké. Ale ne pro mě. Jako by můj mozek už opravdu vypnul. Chci už vnímat jen to hezké kolem nás. Jen to, co dělá život životem. Ať si strčí všichni někam ty materiální přednosti a výhody, ať jdou někam s násilím, okupováním, rasismem a parazitováním na ostatních. Ať už je člověk jaký je, myslím, že tohle vše špatné co se kolem nás děje, nechtěl. Vytratili se naše živočišné pudy a přeinstalovali jsme se na nemorální, chamtivý a materiálně zahořklý druh. Nevím jak z toho všeho ven. Teda nevím, jak z toho můžete ven vy. Já osobně jsem se už rozhodl. Je to už delší čas, myslel jsem, že mě to přejde, ale ono ne. Takže moje rozhodnutí zní jasně. Něco je tady vše kolem špatně, proto jsem dostal otázku, jenž mi měli položit před mým příchodem na svět. A moje odpověď?